LÁSKA NEBO NENÁVIST

Už od mala mě má sestra vždycky štvala. Dokonce bych řekla, že jsme se neměly rády. Hádky, přetahování a věčné škorpení a srážení, nadávky… prostě nic pěkného.

Vztahy mezi sourozenci patří mezi ty nejvíce komplikované a ani já jsem na tom nebyla jinak. Mám mladší sestru, jmenuje se Adélka a já se rozhodla, že vám přiblížím svůj vztah k ní. To, jak jsme k sobě jen velmi těžko hledaly cestu, jak jsme si musely projít různá úskalí a zdolávat každodenní konflikty. A proč to dělám? Protože bych vám ráda ukázala svoji životní cestu, své chyby a omyly, ale zároveň také úspěchy a šťastné okamžiky, které jsem prožívala právě s mojí sestrou. Možná se v mých myšlenkách a prožitcích najdete i vy. Možná zrovna teď řešíte nějaké dlouhodobé spory a nedáváte tomu žádnou budoucnost. Věřte mi, pokud se je budete snažit pochopit, pochopíte.

Už od mala mě má sestra vždycky štvala. Dokonce bych řekla, že jsme se neměly rády. Hádky, přetahování a věčné škorpení a srážení, nadávky… prostě nic pěkného.

Bylo to období, se kterým jsem si nevěděla rady. Moje sestra – moje zrcadlo. Zajímavé bylo především to, že když jsem vnitřně cítila, že něco dělám špatně, že se mi v něčem nedaří, přišla má sestra a doslova bodla do toho nejbolestivějšího místa. Ranila mě tak hluboce a neomaleně, až jsem si k ní časem vybudovala skoro až odpor. Jakmile byla akce, hned následovala reakce, bohužel stále jen negativní.

V období dospívání, kdy se přidaly další pochyby z toho jaká jsem, jak vypadám, jsem si ještě ke všemu začala všímat, že Adél je na tom podstatně lépe! Srovnávala jsem něco, co ani srovnávat nelze (to vím ale až teď). Tehdy jsem měla svůj ideál vysněné postavy a byl přímo vedle mě! I vlastnosti, jako je vytrvalost, dotáhnout věci až do konce, které jsem já postrádala, tak Adél měla a navíc  jich uměla náležitě využít! Že je i na mě něco skvělého a obdivuhodného, to jsem samozřejmě neviděla. Jako dítě jsem si neuvědomovala, že bychom se mohly od sebe navzájem učit, já jsem jí prostě jen záviděla.

Takhle to trvalo několik dlouhých let, naše vztahy nebyly nijak růžové. Pak přišlo Německo, odjela jsem za prací a Aďa mi nechyběla, měla jsem spoustu přátel, život byl i bez rodiny pestrý a barevný. Ano, bylo by fajn se občas vídat, ale že bych po tom nějak toužila, to snad ani ne. Ségra to tehdy asi cítila jinak, nakonec se jí podařilo, že jsme spolu začaly pracovat. Jenomže hned naše první setkání bylo katastrofa. První, co mi řekla, bylo, že jsem tlustá jako prase a že bych se sebou něco měla dělat. Byl to šok, v tu chvíli se mi vybavily všechny vzpomínky a křivdy z dětství. Představa, že tohle všechno je zase zpět, že s Adélou budu trávit svůj volný i pracovní čas? Nikdy.

Ta věta mi zněla v uších, pořád dokola. Nejdříve to byly slzy smutku, nenávisti, proč to ta moje sestra nemůže nechat být? Proč je na mě tak zlá? Ale čím více jsem se v tom šťourala, tím častěji ke mně přicházely i jiné myšlenky. A já jsem se na sebe začala dívat jinak, jejíma očima. Najednou jsem si uvědomila, že i přesto, jak moc se mi to nelíbí, MÁ PRAVDU. Pojmenovala můj problém, vyslovila ho nahlas. Možná to byla léčba šokem, ale nebýt jí, tak bych svůj komplex nikdy nezačala řešit. Navíc jsem pochopila, že mám problém, se kterým se dá něco dělat!!! Že jsem „jenom“ tlustá. Že jím špatně a nezdravě a že tohle všechno je mé rozhodnutí, které se dá napravit!

Zavolala jsem tedy svojí sestřenici, která v tu dobu pracovala a výživou a chtěla jsem se sebou začít něco dělat. Začátky s produkty byly velmi těžké. Do té doby jsem byla zvyklá se pravidelně přejídat, jedla jsem v noci, cpala jsem do sebe všechno. Hlavně zaplácnout žaludek, doplnit energii kafíčkem, nakopnout se alkoholem, cigaretkou. Představa, že snídám ráno koktejl, místo svých oblíbených croissantů, marmelády, šunky, sýru a vajíček, k tomu jak jinak než spousta čerstvého, voňavého pečiva… Nemožné.

Postavila se přede mě sklenice a bylo mi řečeno, že tohle je teď má snídaně. První dny byly šílené. Koktejl mi ze začátku vůbec nechutnal, pořád jsem si myslela, že jídlo má vypadat jinak, že to musí být jen to, co jsem do sebe cpala doteď. Trápila jsem se, protože jsem byla doslova rozežraná. Večer jsem hledala cestičky, jak se dostat k ledničce a pořádně se docpat.

Ale po pár dnech se vše začalo měnit. A co bylo ještě překvapivější, z mé sestry se najednou stal můj přítel a pomocník. Byla to právě ona, kdo mě podporoval a povzbuzoval. Sestra, od které bych nic z toho nečekala. A i já jsem najednou byla schopná slyšet její slova ne jako útok na mě, ale jako slova pomoci a dokonce jsem se začala inspirovat její vytrvalostí. Už jsem to neviděla jako jen její výhodu a něco, co já sama nemám. Tentokrát jsem si z toho dokázala vzít pořádný kus pro sebe.

Po měsíci jsem s velkým očekáváním stoupla na váhu. A co myslíte, že se tam odehrálo?NIC. Žádný úbytek na váze, kila se nepohnula ani o gram. Žádný výsledek! Přesně si pamatuji ten bezradný pocit, cože? Nic? Tolik práce a utrpení a ani kilečko dole? (V tu dobu jsme neměly pořádnou váhu, která by mi ukázala např. hodnoty tuku a vody.) A  zase tady byla Adélka a její slova o tom, že když už jsme se do toho daly, tak to nevzdáme. Že tomu dáme ještě měsíc.

Vydržet a vytrvat v rozhodnutí, o kterém pochybujete. Představte si to. Nevěřit, ale chtít věřit. Chtít změnu a doufat. Další měsíc byl za námi a najednou tři kila byly dole. Konečně. Byla jsem tak upnutá na váhu, na ty kila, že to pro mě byl opravdový zázrak. Za tři měsíce to bylo skoro deset kilo a já jsem se cítila skvěle. Ten pocit, že zvládnete úplně všechno! Viděla jsem něco, co jsem si do té doby ani neuměla představit. Že to opravdu JDE!!! Užívala jsem si své skvělé postavy, v zrcadle jsem se spokojeně mohla prohlížet a být šťastná.

Dosáhla jsem výsledku a neviděla jsem tedy důvod, proč s Herbalife pokračovat. Koktejl šel bokem a já se začala pomaloučku vracet ke starým zvykům. Za necelý rok jsem svoji váhu měla zpátky, navíc se začaly projevovat první zdravotní problémy, kterým jsem zatím nevěnovala žádnou pozornost. Dokonce jsem začala být ještě více unavená a zase jsem hledala berličky, třeba v alkoholu. Tím jsem ztrácela zábrany a když mi Adélka pořád do kola opakovala, že takhle to nejde, že jsem měla tak dobře „našlápnuto“ byla jsem až agresivní a všechny negativní reakce přecházely právě na mojí sestru. Ona byla hned v první linii a vše schytávala.

Dnes vím, že si se mnou musela vytrpět hodně škaredých chvil, že jsem se jí mnohokrát naubližovala ale to jen proto, že jsem sama nevěděla, co s tím. Nevěděla jsem, co si počít sama se sebou, kdo vlastně jsem, co chci v životě dokázat a také to, jestli v tom svém budoucím životě tu svoji sestru vůbec chci a nebo ne.

A jak to tedy bylo dál? Jsme a nebo nejsme spolu? Rozešly se naše cesty a vše je nenávratně pryč? Dokázaly jsme se i přesto všechno začít mít rády a nebo vyhrála vzájemná nenávist? A co já? Ještě stále bojuji sama se sebou a nebo jsem si už našla to své pravé místo na slunci? Co myslíte?

Přečtěte si více o mé sestře zde

 

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.