MÁME DOPEČENO!!!

Je 31.12. a cesta k mé vysněné postavě je u konce. Cože? Už jsem dosáhla toho, co jsem tak moc chtěla? Už je opravdu konec? A dál už nic? Ano i ne.

Když jsme s Verunkou veřejně vyhlásily naši výzvu, že do konce roku 2014 budeme mít krásnou vánočku, znamenalo to pro nás hlavně to, že budeme muset výrazně zapracovat na našich postavách. Co všechno se bude dít dál a jakou lavinu tím strhneme, tak nad tím jsme nijak nepřemýšlely. Alespoň ne v tuto chvíli. Představa, že něco takového dokážu, že bych snad mohla ještě nějak vylepšit své bříško, to bylo pro mé Já nemyslitelné. Ale slova byla vyřčena a výzva se stala naší součástí. Už se nedalo couvnout a to jsme vlastně ani neměly v úmyslu. Takže…

Co se tedy podařilo? Podívejte se na fotky

 

 

Je mi jasné, že jsme neupekly dokonalý a bezchybný tvar, upřímně si myslím, že taková je snad jen babiččina vánočka na vánočním stole. Ta NAŠE vánočka je ale i přesto úžasná. Mimo jiné je totiž o tom, jaké pocity a poznatky jsme získaly během celého „pečení“ a jak jsem udělaly opravdu obrovské pokroky. Pro nás je tahle vánočka tou nejsladší a nejchutnější, jakou jsme dokázaly upéct a to i přesto, že místo cukru byla ochucená takovými ingrediencemi jako je pot a adrenalin a upletená byla převážně z odhodlání a výdrže. Můžete mi věřit, že to bylo někdy opravdu těžké, ale nevzdaly jsme se a nakonec máme tu nej nej vánočku, protože je upečená s láskou a pokorou.

Když se podíváte na fotku zepředu, vidíte, že pupík se mi posunul oproti té fotky vlevo výš a na fotce z boku jde krásně vidět jak je bříško vtáhnuté dovnitř. Tuším zde v mém příběhu jsem se už zmínila, že jsem zdědila postavu po mamce. Chudé nožky, velké břicho, široké záda. Na jednom školení jsem se dozvěděla, že to je postava pštrosa hi hi. Tuto postavu jsem z hloubi duše nenáviděla a místo toho, abych s tím konečně něco začala dělat, bylo pro mě snazší obvinit z ní mojí mamku. Takže ne lenost, ale geny. Jo, za všechno můžou geny a s tím se nedá nic dělat. Pamatuji si přesně, co jsem si říkala: ,,Proč jsem to musela chytnout zrovna já, proč ne ségra? Co jsem komu udělala, že si na sebe nemůžu vzít upnuté tričko, aniž bych nevypadala jak těhotná.“ Čím více jsem byla nešťastná, tím více jsem zaměřovala svoji pozornost na svoje břicho. V zrcadle jsem doslova viděla, jak se pořád jen zvětšuje a roste.

A najednou…

Před pěti lety jsem si s Herbalife zhubla 10 cm v pase. Obrovská výhra a nepopsatelný pocit štěstí. A co teprve dnes, když vím, že to jde ještě mnohem víc, že další 3 cm jsou jen potvrzením toho, že i genetika se dá přelstít.

Co se tedy událo za celé ty tři měsíce?  Jaký byl trénink, jídlo, psychika?

Nejprve se chci podělit o pocit z prvního dne, kdy se Verunka objevila před mými dveřmi. Byla jsem zvyklá ráno běhat, ale nevěřila jsem, že v 6 hodin ráno, jak jsme se domluvily, Verča opravdu dorazí. O to víc jsem byla šťastná, když mě Verča s úsměvem na rtech, přesně v šest hodin, pevně objala a přivítala těmito slovy: ,,Jsem tak vděčná Zuzičku.“ Miluji tu její větu. S Verunkou se známe téměř dva roky. Jsem vděčná, že jsem mohla být součástí i její proměny. Toho, jak si zhubla, byť jen jedno kilo. Že jsem mohla z blízka pozorovat, jak usilovně na sobě pracovala, co by člen Herbalife. Můj obdiv k ní je ohromný. Pokora, Láska, Vytrvalost to jsou její silné stránky. Verunka je úžasná žena a já pevně věřím, že na sobě bude i nadále pořádně makat.

Ráno je ten nejkrásnější okamžik dne, protože nám přináší vždy nový začátek

Už dopředu jsem věděla, na co se mám připravit. Tři měsíce, skoro každý den, budeme spolu trávit opravdu hodně času a navíc ho budeme trávit usilovným tréninkem. I přesto jsem se neskutečně těšila. Slyšeli jste správně, ano v 6 hodin ráno. Nevěřili byste, co všechno vám může nabídnout tohle brzké ráno. Někde na školení jsem slyšela, že to, co úspěšný člověk stihne ráno, neúspěšný nestihne mnohdy za celý den. A je to tak. Při budování nového návyku, hlavně na začátku, každý z nás musí vyhrát nad tím druhým hlasem, ten který ti říká zůstaň v posteli, ještě chviličku si pospi, ale je-li silná motivace a k tomu vás někdo čeká přesně v šest ráno před dveřmi, věřte mi jde to mnohem snáz. Za pár dní ten šotek nemá už žádnou sílu, už je to jen o tom, vklouznout ráno do tenisek a pořádně si to užít.

První měsíc jsem se nemusela ani trošku přemlouvat, běh mě bavil a naplňoval. Běhaly jsme dvě kolečka Beskydských traylů ve Frenštátě. První kolečko jsme si povídaly a druhé běžely v tichu. Naplánovaly jsme si třikrát někdy čtyřikrát v týdnu posilování. Většinou v centru Radosti, někdy u mě v garáži. Využily jsme naši Samanthu Clayton a pro změnu i další videa na youtube. Takže tréninky v pohodě, byla jsem překvapená, jak již za pár týdnů jsem zvládla těžší a těžší cviky a kondice rostla.

Facebook – pomoc nebo prokletí?

Nejlepší volba byla založit skupinu na Facebooku – Cesta za vysněnou postavou. Ano, je pravda, že Facebook je mocný, ale co je to vlastně Facebook? Je to zase jen jedna obrovská skupina lidí, kteří mají společné cíle, podobné názory a mohou si nasdílet během chvilky své pocity, během jednoho okamžiku někoho podpořit a pomoci. To je prostě úžasná věc! A skupina je vždy lepší, ve skupině je vždy větší síla. Proto jsem vděčná i za facebook, protože jsme tam měly opravdové fanoušky a já vám za to moc děkuji. Naše vlna nadšení sebou strhla další a další lidičky, kteří se rozhodli, že s námi půjdou do akce. Takže jsme pro ně byly i velkou inspirací a o je dobře. Inspirace je totiž jedna z možností, jak můžeš udělat posun, rozhodnutí. Fotky, obrázky, videa, motivační citáty, to vše mi dodávalo obrovskou sílu nepolevit a vydržet až do konce.

Můj největší protivník

Vždycky jsem měla ráda jídlo a právě jídlo naplňovalo podstatnou část mého života. Patřím k těm lidem, kteří jí velmi rychle, doslova hltají a dokonce i své neštěstí jídlem zajídají. Když byl nějaký problém, stres, hádka s přítelem, právě v jídle jsem nacházela uspokojení a klid. Dnes už vím, že jsem byla na jídle doslova závislá a tento program, jak tomu ráda říkám, jsem dlouho nemohla pochopit a vlastně ani nechtěla vidět. Už před těmi pár lety, co přede mě Ada postavila na snídani koktejl od Herbalife jsem myslela, že tohle nemůžu nikdy zvládnout. Jediné štěstí bylo v tom, že koktejl od Herbalife skvěle chutná a dlouho netrvalo a já si ho oblíbila. Jahodový, čokoládový, vanilkový…a další a další příchutě, které mi mé rozhodnutí jíst zdravě jen podpořily. Opravdu i takový odpůrce, jakým jsem ze začátku byla, si koktejl doslova zamiloval.

Nicméně teď přicházela další úprava mého jídelníčku a to byla pro mě výzva, cože? Opět večer žádné sacharidy a počítat kalorie, bílkoviny… čekal mě hodně tvrdý oříšek. To bude chtít pořádnou dávku sebekázně a vytrvalosti. První týdny jsem zjišťovala, že to není vůbec jednoduché opět si vypisovat jídelníček v kalorických tabulkách. Znova jsem pocítila obrovský obdiv a pokoru k lidem v kurzu správného stravování, aneb jídlo jako radost, který probíhá u nás v centru Radosti. Některé potraviny mě opět překvapily, zaměřovala jsem se hodně na tuky, které zprvu přesahovaly normu, ale po pár týdnech se to vyladilo.

Měla jsem nastavené tyto čísla:

50% sacharidů, 30% bílkovin, 20% tuků

Sacharidy -290g, bílkoviny- 183g, tuky – 51g,  max : 2320 kcal

Musím se přiznat, že mou největší závislostí bylo pečivo. Jsem milovník čerstvého, křupavého pečiva a nedokázala jsem si ho ze začátku úplně odepřít. To se ale samozřejmě odrazilo na mých hodnotách. Po měsíci jsem stoupla na váhu a tady to všechno opět začalo. Představte si – žádné výsledky. Nic, ani deko, ani procento tuku, ani… no prostě hodnoty na váze se nijak nezměnily.

Opět se mi zopakovala situace jako před těmi pěti lety. Znova začal sílit ten vnitřní hlas, který byl už dlouho v klidu. Začala jsem si povídat více sama se sebou a ten vnitřní hlas ,,šotek“ tak víc a víc sílil. Proč, když všechno dodržuji se mi nedaří? Ano, nebyla jsem úplně přesná a disciplinovaná, mám přeci ještě k tomu velké vytížení v práci, ale alespoň trošku jsem mohla zhubnout. Proč, proč, proč. Verča má skvělé výsledky a já nic? Jsem starší, sportuji už přeci dlouho, produkty mám taky tak proč to nejde? To nikdy nezvládneš, na co se tak trápíš, když stejně nic nejde vidět. Počkej, až to budeš muset říct nahlas, jak se budeš blbě cítit, stojí ti to za to? Nemohla jsem v sobě ten hlas utišit pár dní a byl to, dá se říct, boj sama se sebou. Tohle všechno se mi honilo hlavou. Myšlenky se střídaly s pochybami. Tady jsem vděčná za to že už čtyři roky pracuji na svém osobním rozvoji čili psychice. Od setkání s Marcelkou z hor jsem si uvědomila svého pozorovatele, který umí sledovat tyto vnitřní situace. Můžu vám říct, že se mi můj pozorovatel smál. Opět jsem hrála tu nebezpečnou hru, tu, která mi už několikrát za život ukradla mé sny. A co teprve mé cíle, které jsem si tak pracně vytyčila, ty zbořila jako domeček z karet. Zase jsem se předčasně vzdávala…

Už zase? Díky, tentokrát už ne.

Tentokrát to ale bylo jiné a já z hloubi duše děkuji za tento prožitek, za tuto zkušenost, protože jsem si opět uvědomila, že při každé další výzvě budou na povrch vystupovat různé emoce a já je budu muset zvládnout a překonat. Říká se jim překážky. Můj pozorovatel, nebo chcete-li, mé opravdové Já, mě samozřejmě taky dostávalo do klidu a vedlo k tomu, abych mluvila o svých pocitech nahlas a mohla si tak uvědomit, že musím jen vydržet a pokračovat v tom co chci. A výsledky se pak dostaví sami.

Jenomže vytrvalost zrovna nepatří mezi mé silné stránky, to je dominantou mé sestry Adélky. Ale na druhou stránku je zase ona pro mě obrovskou inspirací. Hodně jsem se od ní naučila, třeba to, že každý z nás může uspět. Stačí mít ověřený návod a dělat ho dostatečně dlouho.

A hlavně se nikdy a za žádných okolností nevzdávat svých snů nebo slevovat ze své osobní výzvy. Ať už se ostatním mohou zdát jakkoliv nesmyslné a nebo složité, protože na tom nezáleží. Nejdůležitější ze všeho je, uvědomit si, že vždy jde jen a jen o nás. Teď a právě tady.

Takže jdeme do další výzvy!!! Jooooo!!!

A co Verunka? Její výsledky a článek najdeš ZDE

 

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.